Duchové Zodiaku k Slunovratu
Skrze Runy, skrze světy duchů šamanskou cestu jsem si dovolil osobní vhled k duchům zodiaku, které jsem požádal o jejich vzkaz ( nejen ) “ těm svým“
Beran
Beranu
Projít si bouří, neznamená projít si cestou bolesti, cestou ztrát. Cestou při níž divý živel se vzedme proti tobě samotnému, aby tě pohltil.
Aby tvůj život ztratil smysl, abys smysl ztratil ty sám.
Projít si bouří znamená projít si očistou ode všech tvých rozhodnutí, která na tobě ulpěla, která tě tíží, kterých lituješ.
Projít si bouří znamená projít si očistou znovuzrození.
Prožít opět svůj vlastní počátek, ten pocit, kdy se rozhodneš žít, kdy se rozhodneš naslouchat.
Naslouchat ne tomu všemu co se snaží tvou sílu, tvého ducha pohltit, pojmout.
Ne tomu co se tě snaží přetvořit k obrazu svému, abys byl tichý a poslušen.
Tvou silou je tvá vlastní síla. Síla rozhodnosti, neústupnosti.
Tvého vlastního uvědomění, že tvá síla je silou ochrannou.
Ale chránit neznamená jen postavit se čelem nepřiznivým živlům, tomu co ohrožuje tebe, tvé blízké, tvou rodinu.
Chránit znamená i to nevést sám sebe do záhuby právě samotným pocitem zodpovědnosti vůči druhým.
Tvou zodpovědností jsi i ty sám pro sebe.
Když ztratíš sám sebe, když sám sebe necháš ( sebou samým ) pohltit, když necháš sám sebe stát se vlastním nepřítelem, tvá ochrana se ztrácí.
Tím se ale také ztrácí schopnost chtánit ty, které miluješ.
Buď tím kým jsi, buď ochránce, buď vůdcem, buď bojovníkem.
Ale nemusíš být bláznem.
Bláznem, který sám proti sobě vyvolá bouři, se kterou si neví rady.
Bouři, kterou nevnímá jako očistu, znovuzrození.
Ale vnímá ji jako nepřítele, který působí bolest, který tě vezme na cestu ztráty.
Sebe samého.
Jak nad každou bouří svítí slunce, tam i ve chvíli, kdy bouře zmítá tvou duši, tam hluboko za ní, je to tvé.
Tvá síla, tvá cílevědomost, tvé sny.
A v těch chvílích, kdy se rozhodneš postavit se celému světu, pochop, že se stavíš především proti sobě samému.
Proti své sle, cílevědomosti.
Proti svým snům.
Nestav se proti nim, proti sobě.
Naopak.
Čerpej z toho, ze sebe tu sílu jít dál.
Dál, vstříc snům, vstříc sobě.
Ne proti…
Býk
Býku
Tvé odhodlání jít do všeho svou nezdolností, živelností, jít do všeho se svou svévolí vede do míst, kdy tě mnozí nepochopí.
Nepochopí, že pod vší tou nezdolností, nesmlouvavostí, pod vší tou drsnou silou je srdce.
Ale ne z kamene.
Tvá zemská síla, tvůj zemský živel je silou samotné země.
Nespoutaností, odvahou, rozhodností.
Tvá zemská síla je silou vitální, zdravou…
A zdravou bude tehdy, když budeš sílu země vnímat.
Spojíš se s ní, spojíš se jejím duchem.
Tak pochopíš své srdce, pochopíš svou duši.
Že nejsi jen tou hrubou nezvladatenou silou.
Ale jsi silou, která přes všechnu divokost, nespoutanost v sobě nese moudrost země.
Moudrost získanou mnoha předchozími generacemi, jejichž kosti se již dávno staly součástí země.
Znalosti, které jsou znalostmi nejen živočichů, ale i rostlin.
Jsi Býk.
Jsi synem země, jsi jí zasvěcen.
A jako takový můžeš skrze sebe nechat zemi vejít tam, kde se jí brání.
Skrze sebe můžeš nechat projít všechny ty, kteří jsou již součástí země.
Aby přinesli moudrost, přinesli vědomí, přinesli zdraví.
Sílu.
Sílu samotné Země.
Jsi Býk.
Její strážce.
Ten který stojí na počátku a konci všech změn, kterými země prochází.
Jsi ten, který stojí na jejím zrodu i skonu.
Blíženec
Blíženci
Přinášet oběti, je ti velmi často blízké. Vidět své konání pro dobro druhých i v případě, že to vede k vlastnímu položení se na oltář, poožení svého těla, své krve, je pro tebe vizí, kterou se často snažíš naplnit.
Jsou to však tvé vlastní nenaplněné touhy.
Touhy, které se snažíš naplnit prostřednictvím druhých.
Co nemůžeš, nechceš naplnit sám pro sebe, snažíš se dát druhým.
Tvé konání se tak stává sice ušlechtilým, nesobeckým…
ale bolestivým.
Protože tam, tam někde hluboko uvnitř své duše, svého srdce cítíš, že i ty to zasloužíš.
A tak někdy toužíš, přeješ si, aby to, čeho ty jsi schopen pro druhé, byl někdo schopen pro tebe.
Netrap se tím, že ve chvíli, kdy ty sám pro sebe vykonáš to, po čem toužíš bude sobecké.
Nebude.
Dávej do toho naplnění, sám do sebe to, co vkládáš pro druhé.
Dávej sám sobě vizi naplnění, štěstí.
Radosti.
Radosti z toho, že čím více sám budeš naplněn, štasten, o to více budou naplněni, štastní i ti, kteří ti stojí bok po boku.
Čím více obětuješ sám ze sebe pro jiné, tím méně ti zbyde pro tebe samotného.
Tím méně nakonec budeš chvopen sám ze sebe dát.
Až nakonec zůstanou suché vyrtžené kořeny.
O které se i ti poslední supi velmi rádi podělí.
Tvé naplnění vede cestou skrze přijmutí darů, které ti dali tví rodiče, rodiče rodičů.
Tví předci, kteří se zasloužili o to, abys teď v tuto chvíli žil.
Neumíral.
Nenechal se sám sebou obětovat pro marný pocit, že to někomu udělá radost.
Neudělá to radost nikomu.
Ani těm, co pozřou tvou duši, tobě, ani tvým předkům.
Čím více krvácíš pro druhé, tím více krvácí i tví předci.
Do chvíle, kdy všechnu krev, sílu, všechny dary, které ti byly dány…
ztratíš.
Vnímej to co ti bylo dáno.
Uč se to, co ti bylo dáno, darovat, ne obětovat.
Uč se tomu dávat život, ne smrt.
Rak
Raku
Prošel jsi výšinami, prošel jsi hlubinou, hledal jsi čistotu, hledal jsi místo, které bude tvým domovem.
Hledal jsi tak dlouho, tak dlouho, že jediné co jsi našel byla místa, která ti jen připoměly, že život není o tom, najít místo, usadit a ze života se tak stane pouhé dožívání.
Dožívání dosaženého snu, snu, který už splěn po čase již pozbývá lesku a slávu, kterou měl ve chvíli, kdy jsi ho dosáhnul.
Žít slávou dávno sešlou, sny dávno splněnými, vzpomínkami, které se jsou již tak pouhým odrazem hvězd ve vodní hladině.
Najít domov, návrat domů je pro mnohé snem, touhou, chutí žít jinde a jindy.
Jen ne tady.
Touhou odejít z místa, které se nám nelíbí.
Touhou odejít z místa, kde nechceme žít.
A ta touha nedovolí vnímat, že doma jsme.
Že ten domov je krásný, čistý, plný života.
Že ten domov nejsi jenom, tvé nitro.
Je jím tvé srdce, tvá duše, tvé sny, tvé touhy.
Tvým darem je život, který nemusíš jen žít.
Ale máš-li tento dar, můžeš ho předat dál.
Nejen svým potomkům, ale i svému odkazu.
Svým snům.
Svému domovu.
Chceš-li však jít a schovat se…běž.
Chceš-li však jít a milovat…žij.
Chceš-li však jít a vzlétnout…sni.
Cesta domů, návrat doml, touha po domově není ničím jiným, než touhou po nalezení své duše.
A duše není místo, není to bytost.
Je to tvá podstata, tvé světlo.
Která hledá tebe, jako ty ji.
Která hledá, stejně jako ty…
domov.
Lev
Lvu
Nenech zmást tím co nás říkají, nenech se zmást tím co si o sobě myslíš. Nenech se zmást tím co v tobě jiní probouzejí.
Máš sílu, máš dravost, máš spoustu darů.
Ale nejsi tím líným, pyšným pánem tvorstva.
Ne, nejsi to ty kdo je ovládá.
Oni sami jsou těmi, kdo se nechá ovládat, oni sami chtějí být ovládnuti.
Protože se velmi často bojí, bojí se svých vlastních rozhodnutí a proto jsi tu ty.
Ty, od kterého čekají že je budeš vést.
Ale od toho tu nejsi.
Ty jsi tu od toho, abys v nich probudil svou sílu, sebe sama, svou sebejistotu.
Sebevědomí. To, že v tobě mnozí probouzí pocit, že jsou tvou kořistí?
Oni chtějí, potřebují abys byl tímto nelítostným lvem, abys jim ukázal ne to, že jsou slabí, ale naopak.
Že jsou silní.
Ukázat jim že to co v tobě probudili, sami mají v sobě.
To je tvým darem, tvou cestou silou.
To ce tě skutečně dělá vůdcem.
Dát lidem ne svou, ale jejich sílu.
Ne svou, ale jejich vůli.
Ne svou, ale jejich odvahu.
Tvůj život, je životem, který jen tím lvem, který se na svět dívá jako na svou kořist.
Tvůj život je životem, kdy ty skutečný lev jsi tím, kdo se na svět dívá jako na rodinu.
Ne všichni se mají rádi, jedni jsou zdrojem síly druhým, druzí jsou ti, kteří chrání svět.
Kteří chrání co je chránit třeba.
A jsou takoví, jako ty, který jim udá směr, udá cíl, vyvede je z temnot svých stínů so světla.
Do světla ve kterém se sám tak rád koupeš.
Do slunce.
Panna
Panně
Ať se rozhodneš, ať jsi se již rozhodla projít výšinami i hlubinami, pro nalezení směru, kterým jít, kterým žít, vždy tě to vede jen jedním směrem.
Pro mnohé je v tomto životě, v této době obtížné být prostě šťastný, prostě jít a umět si užít toho co nám bylo dáno.
A že toho není málo.
Umíme se upnout na vlastní přežití v této době tak silně, že sami sebe tak naopak vedeme do zániku.
Upínáme se na to co chceme získat, upínáme se na to vylézt z kalných vod nutnosti, do čistých vod neomezených možností.
Tak málo jsme schopni vidět sami v sobě ty dary, které nám byly dány.
Dary našich předchozích pokolení.
Dary, kterým se oni učili, aby je svou krví dali svým potomkům.
A tuto krev, krev svých předků, si tu svou každý v sobě nosíme.
Jen málo, tak málo si jí cením, vážíme.
A už téměř vůbec si jí nevšímáme.
A přitom je v ní toho tolik…
Naše síla, náš vnitřní oheň, síla předků, jejich vnitřní oheň.
Nejen jejich dary pro nás, ale především jejich duch.
Uč se, uč se promlouvat ke svým předkům, ke své krvi, ke své síle.
A hlas, ten který se ti ozve nebude „ někdo“.
Bude to NĚKDO.
Tvůj duch.
Váhy
Váze
Hledání rovnováhy pro tebe je velmi důležité, protože najít rovnováhu, klid, mír je pro tebe nalezením hamronie, klidu, bezpečí.
Ale také spravedlnosti.
Na které máš občas chvíle ulpívat.
To se pak někdy stane, že se tvá touha rovnováhy stane zatvrzelou posedlostí, nehledíc vpravo, nehledíc vlevo, jdoucím si jen za tím co jen a pouze považuješ za správné.
A přitom tomu tak vůbec nemusí být.
Ale to ty moc dobře víš, protože v takovou chvíli velmi silně cítíš onu intenzitu marnosti takového konání.
Ztráta smyslu svého konání je pohřbena pod vší ne nespravedlností, ale tou tvou touhou, která jde velmi často ruku v ruce s bezmocí s tím cokoliv moci udělat.
Nechej věci plynout.
Tvá touha hledá klid a mír mezi tvými vlastními stíny a tvým vlastním světlem.
Touhou najít rovnováhu mezi tím vším co si vyčítáš a mezi tím vším na co jsi u sebe herdý.
Najít nejen rovnováhu, ale vzájemné splynutí.
Onu vnitřní rozpolcenost sjednotit do jedné duše, do jednoho bytí.
A to je to po čem toužíš, nechat sám sebe, splynout sám v sebe.
Necítit nejistotu, necítit své vnitřní boje, necítit tu vzájemně se haštěřící rozpolcenost.
Tvá síle, tvá rovnováha je dána spojením se se svými předky, s kořeny svého rodu, a ty kořeny nechat projít do hloubky tam k prameni.
K prameni ze kterého vyvěrá život, stejně jako pramen z hory.
A tento pramen je tou vodou, silou se kterou máš se máš spojit, abys dosáhnul své rovnováhy.
Sjednocení.
Štír
Štíru
Rozhodl jsi se procházet vodou, i ohněm. Rozhodl jsi se je poznat, aby sám jsi mohl jít a spojit je, spojit je dechem.
Svých dechem.
Jít a vnořit se no nekonečných hlubin, vnořit se do žhavého jádra.
Vnořit se to momentu, kdy tě hlubina pozře, oheň na popel spálí.
Tehdy jsi poznal nejen sílu, moc a smrt, kterou ti oheň i voda můžou dát, ale poznal jsi i život, který se z nich rodí.
Jít cestou síly živlů, je cesta do počátku samotného stvoření.
Do samotného stvoření nejen počátku, ale stvoření i konce.
Do míst, kde na sebe život bere tu podobu, které se jiní obávají. Děsí.
Ale ty tam nevidíš to co jiní vnímají jako odpudivý rozklad.
Vidíš v tom rozklad hmoty na samotný prvopočátek, než jí byl vdechnut život.
Vidíš to, z čeho všeho ale především i jak je hmota stvořena, složena.
A dechem spojena.
Dechem držena pospolu tak, aby se vzápětí nerozložila.
A tak se dívej na vše okolo sebe.
Ne jen jako na život, ne jen jako na smrt, ne jen na něco složené a rozložené.
Ale na něco v čem je dech.
Ten dech je život.
Ten život je Duch.
A skrze dech, což víš, můžeš jít a vnořit se do všeho, co dech spojil.
Spojil a drží pospolu.
Všemu, čemu dal dech život.
A v dechu, skrze dech v tom co spojuje, v tom co se stalo součástí dechu vidíš všechny stíny, všechno světlo.
Všechen oheň, Všechnu vodu.
Vše co hmotu, tělo, zemi k sobě pojí.
Vnímat, cítit, romlouvat…
s Duchem.
Střelec
Střelci
Nenechávej si určovat své cíle, nenechávej si říkat jakým kdo je. Jen proto aby ti ukázal cíl tvých záměrů, cíl tvého života.
Cíl tvých myšlenek.
Síly.
Protože ve chvíli, kdy někoho vidíš ve světle v jakém ti ho někdo udělal, uděláš si úsudek, ne-li rovnou odsoudíš, už je to tvá zodpovědnost.
Tvůj vystřelený šíp jeho směrem.
A ten, který ti cíl ukázal, ten který ti řekl jaký cíl je, tu zodpovědnost nemá.
Ty jsi ten kdo střelil.
A myšlenky, slova, emoce ty jsou těmi šípy, zbraněmi, kterými si dokážeme nejvíce ublížit.
Než ji použiješ v návalu emocí, než do nich dáš svou plnou sílu, než svá osudná slova vyřkneš…nech své nitro zklidnit.
Nech svou hlavu, své srdce aby bylo čisté.
Ne chladné.
Čisté, klidné.
A to platí především pro ty, kteří jsou tvými blízkými.
Přáteli.
Rodinou.
Předky.
Jsou to tví předkové, tvá rodina.
A i když zde mnozí nejsou, ale i když stále ještě žijí…
použiješ-li svou sílu jako zbraň, a ta zasáhne cíl, cíl který je tvou krví, zasáhneš i svou vlastní krev.
Sám sebe.
Tvou silou není mířit a střílet.
Ale vnímat, pozorovat, dívat se vpřed.
Vidět cíl.
Cíl své cesty, cít svých snů.
A vše co mezi tebou a tvým cílem stojí.
Dříve, než k tomu přijdeš.
Dříve, než budeš překvapen a pln rozvášněných emocí.
Nech sám sebe stát se tím co vidíš jako překážku, co vidíš jako cíl.
Staň se toho součástí.
Vnímej kdo to skutečně je, čím je, jakým je.
Proč tam je.
Proč stojí na tvé cestě, k tvému cíli.
Zda ho budeš vnímat jako překážku, nebo se naučíš ho vnímat jako učitele, průvodce.
Přítele.
Koneckonců, na té cestě potkáš vždy je to co je součástí tebe samotného.
Ukazuje se ti tvé nitro.
Tvé nejhlubší nitro.
Protože to je to místo, které je tvým cílem.
A ty kráčíš do jeho středu.
„ Do černého“
Kozoroh
Kozorohu
Pronikl jsi do chvílí, kdy jsi sám sebe považoval na pomezí mezi životem a smrtí.
Byl jsi v těch chvílích, kdy tvé bytí v samotném pomezí ztrácelo smysl a čím více se tvůj smysl života ztrácel, ten smysl života, který jsi doposud žil…
rodil se nový.
Ze starého se rodilo nové.
Přerod, který byl bolestivý tak moc, jak moc jsi si uvědomil to, jak moc jsi tím minulým smyslem žil.
Jak moc jsi na něm lpěl.
Dával ti směr, dával ti sílu.
Dával ti vizi.
A tu jsi začal přicházet.
Přicházet o kus starého Já.
Já, které už mělo na dosah vše po čem toužilo.
A teď, v tuto chvíli vidíš nové.
Nové možnosti, toho kam své kroky vést.
Možná cítíš nejistotu toho, kterým směrem se vydat.
Protože je jich více.
A ty nevíš, obáváš zda tvé kroky budou správné.
Zda tě opět nedovedou do míst, kde vše v co jsi doufal ztratíš.
Smířit se smrtí je osvobození.
Osvobození od představ, od lpění, od očekávání.
Protože vše je pomíjívé.
Vše co vyroste jednou zvadne.
Proto neobávej se toho, kam to celé nakonec povede.
Smysl není v tom, co tě očekává, co se nakonec stane.
Ale v tom jak umíš přijmout život.
Dokud životem je.
Jak ho umíš sám prožít.
Vnímat.
Naslouchat životu samotnému.
Protože ve chvíli, kdy žijeme, věnujme svou sílu životu.
V ten jediný okamžik, ve kterém se ty a život nacházíte.
To má smysl.
Nelze nic uspěchat, ale také nelze nic zastavit.
Vše je stále v pohybu.
Život i smrt.
Růst i povadnutí.
A žij a vzrůstej, kdyř máš žít a růst.
V tom je síla, v tom je smysl, který ti dá takové ovoce tak silné, smysluplné, jakou sílu a smysl mu ty sám dáš.
A z toho ovoce, i když bude snězeno, nebo si ho vezme zpět země vznikne nový plod.
Nový život.
Nový strom.
Tak silný a smyslupný, jaké bylo ovoce, jakou silou a smyslem žil ten strom.
Jak jsi žil ty sám.
Vodnář
Vodnáři
Tak silně hledáš klid, mír, harmonii. Tak silně, až usilovně jdeš cestou k tomu co hledáš, za svými vizemi, až ti občas ty síly chybí.
Protože ač hledáš harmonii, klid, stále jsi v pohybu, stále jsi, ač nohama na zemi, v povětří.
V povětří ve kterém hledáš.
V povětří, které se stává tvým pánem.
Pánem kdy ty sám se stáváš, neřknu-li, otrokem svých vlastních vizí.
Otrokem, kterým se svými vizemi nechává příliš vyčerpat.
Doufáš, očekáváš výsledek.
Od jednoho, od druhého, od všeho do čeho vkládáš svou energii.
Ale aby se ti vrátila, musíš se sám sobě stát pánem povětří.
Ne otrokem zmítaným povětřím ze strany na stranu.
Kohoutem na střeše, který se točí tak silně, jak silně se do tebe vítr opře.
Směrem, kterým tě otočí.
Nebuď kohoutem.
Buď větrem, buď tím povětřím.
Pak skutečně najdeš co hledáš.
Tu sílu, která není jen v povětří, která není jen ve svobodě, kterou má.
Ta síla je ve tvém dechu a ve všem co skrze něj prochází.
Spoj se se svým dechem jako se svým nejbližším, nejmilovanějším přítelem.
Společníkem.
Druhem.
Který nebude tím, kdo s tebou zmítá ze strany na stranu.
Ale bude tím, který tě bude chránit ve chvílích, kdy se budeš cítit v ohrožení.
Který ti dá sílu, kdy se budeš cítit sláb.
Který ti ukáže směr, když se budeš cítit ztracen.
Dech je život.
Dech nás vede jak dovnitř, tak i vně.
Jak nahoru, tak i do hlubin.
Do všeho, všdy a všude.
Protože dech nalezneš všude ve své celé bytosti.
Protože ty jsi dechem.
Ryby
Rybě
Nahoře i dole, a přesto stále ve vodě. Ne na břehu, ne na hladině.
Možná jen na prchavý okamžik vyskočíš ze svého světa nahoru, do nebes.
Nad hladinu.
A pak se vnoříš zpět do svého světa.
Do světa, který je ti známý, a přesto nikdy nepoznán.
A přesto tak moc toužíš někdy být tam…tam nahoře, na slunci, na výsluní.
Však přitom víš, že ten svět ti není určen.
Je však hezčí?
Je však klidnější?
Je však bezpečnější?
Je krásnější?
Nevíš.
Pouze si ten svět ve svých představách tvoříš takovým jakým si přeješ aby jím byl.
Ale ten svět se od toho tvého neliší.
Tvůj svět je voda, tvůj svět je svět, ze kterého se tam napovrchu zrodilo.
Tvůj svět je ten, který je pro ty tam nahoře stejně zajímavý, fascinující…nebezpečný jako ten jejich pro tebe.
Tak kam oni v naději stoupají vzhůru, a bojí se hloubek, do kterých ty můžeš vstoupit, ve kterých můžeš žít, tak ty hledáš nahoře to, co je dole, hlouběji než dno.
Síla života v samotné vodě, síla emocí.
Emocí, které nemusí být těmi, které ubližují.
Ale emocemi, které hovoří jazykem vody.
A ty jsi tvor vody.
Ty tomu jazyku rozumíš.
Voda ti dává život.
Vodu dýcháš.
Vodě rozumíš.
Uč se s ní rozmlouvat, naslouchat, přijímat jako dar.
Ne jen jako nutnost, která ti byla dána.
Však i ti suchozemci jsou tvořeni vodou.
Vodou, která v nich, k nim promlouvá.
A ty slyšíš i ji.
A tak můžeš s těmi tam nahoře rozmlouvat.
Můžeš jim říct co je součástí tvého světa, ale i součástí jejich vodního světa, kterým jsou tvořeni.
A oni?
Oni ti dají to slunce po kterém toužíš.
Slunce ke kterému mají blíže, jako ty k vodě.
Voda není tvým vězením, stejně jako hlubiny, stejně jako emoce.
Jsou darem, darem, kterému když rozumíš jsou tvou silou.
Bezpečím.
Smyslem.
%MCEPASTEBIN%