Maestra Prabába jako voda
O tom, co voda je, čím voda je buď netřeba psát, nebo naopak by se dalo psát velmi dlouze. Voda je lůno, voda je zdroj života, zdroj, ze kterého život vychází. Samozřejmě aby mohla voda být, potřebuje k tomu své prostředí. A k tomu jí dopomáhá živel ohně a země.
V psaní Maestra Prabába jako dech jsem psal o tom, co je dech, o tom, že je to to zdroj energie, prána.
I voda má svůj dech, svou pránu, ale to ostatně všechny živly.
…Tak jako vy, tak i já jsem tvořena vodou, jsem ve vodě, jsem v jejím dechu, jsem v její chuti, jsem v její vůni. Jsem jejím světlem, světlem vycházejícího nového života, stejně jako je slunce světlem vycházejícího dne. Jsem obzor nových možností, jsem nových přání, jsem obzor nové energie, jejího zrození v novém životě.
Tak jako s každým východem slunce pro vás začíná nový den, tak s každým procitnutím z temnot nevědomí pro vás začíná nový život. Svítání patří nejen ohni, ale patří i vodě, patří jejímu vytrysknutí z hlubin podzemí do nového dne.
S novou silou, s novou energií, s novým životem.
A já jsem v té vodě.
Ve vodě která proudí, ale i voda která spí spánkem ledu.
Jsem ve vodě, která proudí žilami fauny i flory, jsem ve vodě z jejich otevřených žil proudící.
A proudím tam, kde má vzniknout nový život, abych se stejně jako vy mohla zrodil do nového života.
Jsem součástí koloběhu nejen samotné vody, ale koloběhu samotného života.
Jsem jeho součástí od první chvíle zrození a budu jeho součástí i po jeho smrti. Budu jeho součástí, dokud život sám bude. A život je i v umírání, i ve smrti, stejně jako smrt je v životě samotném.
A to jsem já, jsem vodou živou i mrtvou.
Ve vodě živé naleznete své vědomí, ve vodě mrtvé naleznete své nevědomí.
Mnozí však ve svém vědomí pijí vodu mrtvou, a tak své vědomí uvádějí v nevědomí. I když v jejich žilách koluje krev, koluje v nich život, nekoluje v nich vědomí, ale nevědomí, V žilách jim kolují stíny, démoni, duchové předků, duchové mrtvých, ztracení duchové.
To, že vám v žilách koluje krev, to, že v těle máte vodu, neznamená, že je živá. Ale můžete ji oživit. Oživit, že vodě nejen vašem těle, ale i vodě, kterou pijete dáte dech. Že váš dech splyne s vaším dechem. Necháte vás samotné nadechnou vaši vlastní vodu.
A voda jsou emoce, voda jsou city, voda je žena a já jsem žena.
Oživte svou vodu uvnitř vás a oživíte i mě z hlubokého spánku, stanu se vaší součástí, vaší učitelkou, stanu se vámi samotnými.
A já vám ukáži, že můžete oživit vodu nejen vaši vlastní, nejen vodu, kterou pijete, ale vodu i dalších okolo vás, tak aby se nejen oživila, ale abych se v nich probudila i já a spojila se.
Ale můžete, můžete se skrze živou vodu vydat do hlubin vašich stínů, mezi vaše předky, mezi démony. Do temných hlubin vašeho nevědomí.
Tam naleznete vaši spící, mrtvou část vás samotných a tu můžete oživit, probudit.
Jak?
Přesně tak jak jsem vám pověděla výše.
Nechte svůj dech vás probudit, nechte váš dech, aby ve vás probudil emoce, nechte probudit všechny vaše emoce. I ty krásné, i ty nepěkné. Oživte své vědomí tím, že ty emoce budete vnímat, budete je prožívat, stanete se emocemi, ale buďte stále vědomí, buďte si stále vědomi sami sebe a nenechte, aby vaše emoce ovládly vaše vědomí. Nechte vaše nevědomí vyplouvat napovrch abyste ho mohli přijmout jako součást vašeho vědomí.
S tím vypluje mnohé bolestivé, ale může vyplout i naopak krásné. To, co je mrtvé, odejde v mrtvé vodě a zůstane jen živá.
Zůstanu s vámi já, živá, vědomá s vámi živými, vědomými.