Maestra Prabába jako Vize
Kdo by kdy nesnil, kdo by kdy neměl vize. Kdo by kdy nešel za svým snem, a kdo kdy nezažil, aby sen, za kterým kráčel se nerozplynul stejně jako příjemný sen nad ránem.
Kde najít své sny, kde najít vizi. Jak za svým snem kráčet a neztratit ho?
Kolik z nás si kdy položilo tuto otázku ve chvílích, kdy jsme cítili, že se naše sny rozplývají a my jsme toužili do nich vstoupit, jako do příjemného snu, ze kterého jsme se probudili.
Naše vědomí je tak nestálé. Neustále máme potřebu věnovat pozornost zejména tomu, co nás od toho našeho snu, vize odvádí. Necháme se ze svých snů rušit, abychom pak marně hledali chvíli, kdy jsme z něj vystoupili, hledali dveře, ze kterých jsme vyšli, abychom do nich znova vstoupili.
Ty dveře do našich snů samozřejmě máme stále v sobě, stále otevřené, ale projít jimi není o tom, do nich vstoupit jen rozumem, ale i s tím pocitem, kterým jsme sen procházeli.
Tolik doufáme, že ten pocit nastane ve chvíli, kdy do snu opět vstoupíme, ale právě díky tomu, že ten pocit v sobě probudíme, tím do snu opět vstupujeme.
Ale není to sen, faleš, představa zbožného přání, čím bychom rádi byli, co bychom rádi dělali, kde bychom rádi žili …
Jsou sny, kdy sny jsou pouhé představy, a jsou sny, které jsou vizí.
Vizí, uvědoměním toho, kam chceme kráčet a uvědoměním toho, po jaké cestě máme jít a co na té cestě máme dělat.
Na této cestě vize je velmi důležitá důvěra.
Důvěra v to, že ta cesta nebude lehká, nebude okamžitě naplňující naše očekávání. Důvěra v samotnou vizi, že i když nechápeme její smysl, tak je pro nás tím, čemu se máme naučit, co máme na této cestě vize pochopit. Je pro nás cestou sebenalézání.
Velmi často se nám do naší vize promítá všechno to, čeho bychom rádi dosáhli, co bychom rádi měli.
Ale na prvním místě je vždy to, co skutečně potřebujeme.
A v tento smysl je potřeba důvěřovat.
Protože jinak budeme opouštět jednu vizi za druhou, budeme opouštět jednu cestu za druhou s tím, že pokud ji nepochopíme, budeme stát vždy na začátku té další.
A spousta nových začátků na spoustě nových cest, aniž bychom nalezli cíl – rozumějte pochopení té cesty, to všechno nakonec unaví.
Natolik, že pak člověk přestane mít sny, vize a pak jen životem bloudí.
Cesta vizí není cesta velkých změn, velkých kroků, velkých událostí.
Naopak.
Je to cesta maličkostí, malých kroků, ale spousty maličkostí, spousty kroků.
Tolika, že když se jednoho dne ohlédnete uvidíte za sebou nejen kus cesty, který jste ušli, ale uvidíte všechny ty maličkosti, události, činy a v té jediné přítomné chvíli budete mít možnost pochopení toho, čím jste dosud prošli.
Pochopení toho, že další cesta neznámem má smysl. Protože někdy se zase na chvíli zastavíte.
Na této cestě mnohokrát spíte, usínáte unaveni událostmi, lidmi, unaveni sami ze sebe.
Tehdy se vám začne vracet všechno to čím jste prošli. Někdy srozumitelně, jindy nesrozumitelně.
V těch srozumitelných je nám velice často sděleno, co a jak jsme udělali, nakolik dobře, či nakolik špatně, co udělat máme, či naopak nemáme. Velmi záleží na tom, jak moc je naše cesta vizí ovlivněna naší důvěrou, či naopak strachem.
Všechno tohle, a ještě mnohem více se v našich snech, které ve spánku sníme promítá.
Ale všechno tohle má společného jmenovatele
„Já“
Pokud chceme vstoupit do snu, který nebude zahlcen všemi prožitými emocemi, událostmi, lidmi, které nás neustále provázejí, vstupujme do snu s čistou myslí.
S čistými emocemi.
Ano, stejně jako při meditaci.
Velmi často do snů, do spánku vstupujeme s rozjitřenými emocemi i myšlenkami.
A pak ve spánku prožíváme jeden obrovský kotlík všeho najednou, všechno najednou se začne různě spojovat, události s emocemi, lidi s prostředím, zkrátka všechno dohromady bez zjevných souvislostí, bez zjevného smyslu.
Tvořící nám nové prostředí abychom po probuzení jednali podle těchto snů, aniž bychom si je pamatovali, aniž bychom jim rozuměli.
A tak znovu kráčíme do cesty, která spíše připomíná bludný kruh.
Mnozí jistě ví, že čistá mysl a čisté emoce před spánkem ho dělají kvalitnějším, uvolněnějším.
Ale také to, co nám ve spánku pak přichází skrze sny a skrze vize je mnohem jasnější a zřetelnější, než když usínáme s mnoha myšlenkami a pocity, které v sobě máme.
Stačí jenom pár vědomých minut před samotným spánkem, pár minut očistné meditace a spánek velmi brzy přijde sám.
Jak tu očistu udělat?
Čím jednodušeji, tím lépe.
Stačí své myšlenky, své pocity, ač se to bude zdát sebetěžší, soustředit na obyčejný dech. Nádech a výdech. Vyvstanou nám mnohem jasněji myšlenky a emoce. Tím lépe. Pokud již nebudeme spát, soustřeďme dech do myšlenek, ať se vypovídají, do pocitů, ať se prožijí.
Jistě, vždyť on spánek neslouží jenom k samotné regeneraci. Proč bychom pak měli vůbec sny. Proč by se naše vědomí nořilo do hlubin nevědomí?
Pokud by sloužilo jen k regeneraci, proč se pak vydáváme na snové cesty?