Hovory s Bohy
Všeobecně by se dalo na bohy, exotické, pohanské dívat z pohledu jakožto na jednotlivou instituci, která zastupuje sama sebe. Tedy Jakožto jednu určitou bytost, která dala lidem najevo svou existenci, svou přítomnost a koneckonců svou moc.
Bytost, která si prošla procesem stvoření – zrození podobnému, spíše podle mýtů stejnému tomu našemu. Ale to můžeme přisuzovat prostému faktu, že žádný jiný způsob zrození nám nebyl znám.
Nicméně je tu jedno rčení, které nám říká, že bohové žijí tak dlouho, dokud žijí ti, co v ně věří.
Jenže pokud by, jsme tohle vzali ve své nejzákladnější podobě s představou bytosti, která dala najevo svou samostatnou existenci, a teprve pak získala své zástupy věřících, tak se to vlastně vylučuje. Protože taková bytost není na svých věřících přímo závislá, i když by je samozřejmě potřebovala.
Pokud se zaměříme na to, proč taková bytost potřebuje své vyznavače, tak je to vlastně zřejmé. Je to jako všechen boj o moc, je jím současně boj o energii. Čím více energie, tím více moci. Čím více věřících, tím více energie.
To by možná dávalo smysl, ale copak tedy věřící, kteří ve jménu stejného boha – bohů bojovali proti sobě?
Ale tak, to je teprve zřejmé. I když v konečném důsledku to může být kontraproduktivní.
Samozřejmě lidský život je velkým zdrojem energie. Je-li život ztracen současně s přívalem silných emocí, energie se mnohonásobí.
Proto v dějinách byly obětiny, zejména ty krvavé natolik pro bohy oblíbené. Pro ty obětované už tolik zase ne.
Zmínil jsem jistou kontraproduktivnost toho, když bůh získává životní energii od svých stoupenců, kteří se mezi sebou v jeho jménu zabíjí.
Tak samozřejmě spočívá v tom, že lidský zdroj jednoho dne bude velmi nízký, že se najde jiný bůh, který se bude chtít chopit šance zaujmout jeho místo.
Což se, jak známe stalo mnohokrát.
Na druhou stranu asi i princip získávání jino-věřících na svou víru dává pak mnohem větší smysl. Tedy nejde jen o samotné lidské zdroje, ale o silnější zdroj víry.
A to platí nejen pro ty, jejichž víra zahrnuje vícebožství, nebo boha jen jednoho.
Nicméně i tak se neustále pohybujeme v myšlence boha – bohů jakožto určité formy samostatné osobnosti dávajíc nám najevo svou existenci.
Což o to, nelze pochybovat o tom, že bytosti přesahující naši úroveň bytí neexistují, a jejich přítomnost by pro nás zajisté mohla být božská a vedoucí k jejímu uctívání.
Možná si řekneme, že v dnešní době by to mohla mít taková bytost velmi těžké, ale vždyť se jen stačí porozhlédnout, koho všeho z lidí jsou jiní lidé schopni uctívat.
Ne, taková bytost by to i dnes měla naopak velmi snadné získat na svou stranu velký počet těch, kteří by v ní začali věřit. Jistě, výjimky by byly, ty byly vždycky.
Nakonec by se všechno dělo podle výše zmíněného scénáře válek vedených ve jménu toho pravého.
A co si budeme říkat, války jsou vedeny dodnes. Pro co? Jak jinak než pro energii.
Není tedy pak možné, že tam někde v hloubi, v pozadí je toho mnohem více než obyčejná lidská chtivost? Co třeba božská chtivost?
A abych zůstal u té temnější stránky, kterou by nám mohli bohové ukázat, pokud by samozřejmě existovali, tak samotné obětiny.
Už jsem o nich psal výše, ovšem i tak krátce.
Pominu všechny ty obětiny, kdy se dávají všeobecně řečeno zemědělské produkty.
Ale trochu si objasněme význam obětin krvavých. I když ten už zřejmě svůj smysl získal.
Takové obětiny probíhaly obzvlášť krutě. Proč? Aby nejen v samotné oběti, ale i v těch co přihlíží vzbudily co nejsilnější emoce. Strach, nenávist, zuřivost velmi silné emoce, s velmi silnou energií, se kterou kněz může velmi snadno pracovat, pokud ví jak. Velmi silná energie, která pokud je využita nejen jako obětina danému bohu, ale jako energie pro vykonání záměru dokáže velmi mnoho.
Jen si vezměte, co s takovou nahromaděnou energií lze tvořit, ničit, dosáhnout. A ano, ti, co si tohoto byli vědomi, nakonec nepotřebovali někoho zvenčí, nějaké bohy, kterým by museli odvádět onu tolik náročně získanou energii.
Věděli nejen jak tu energii získat, jak ji uchovat, a nakonec i jak ji vypustit.
Ač se možná při té myšlence v nás všechno vzepře, sevře, jen pomysleme nejen na všechny války, nejen na „ vojenské“ ztráty, nejen na „ civilní „ ztráty, ale i především na ty, kteří jako zajatci byli obětováni … netřeba dalších slov.
A tímto se dostávám k bodu, který vede od bytosti, která dala lidem najevo svou přítomnost, k bytosti lidmi stvořenými.
V magii je znám pojem Egregor.
Pokud bych měl tento pojem vysvětlit stručně a jednoduše, je to myšlenková bytost, která vzniká vzájemným propojením většího počtu vědomí vedených za stejným záměrem.
Do dnešní doby bychom egregora mohli zařadit do velkého množství asociací, která právě spojují lidské vědomí.
Ať již jde o sport, zejména ono propojení přímo na stadionu.
Egregor je tak živen onou energií, kterou uvolňují emoce. Čím více, čím silnějších emocí, tím je egregor nejen výraznější, silnější, o to silněji a rychleji se rozrůstá, ale především jeho vliv na své tvůrce je silnější. Nakonec on sám se stává jejich vlastních pánem, aniž by o tom kdokoli z nich tušil.
A ano, teď jsme opět dá se říct na počátku samotného psaní.
Jsme u vzniklé jednotlivé bytosti, která nakonec může jít mezi své tvůrce, ukázat se jim a donutit je ve víře v ni.
Ale tahle bytost je právě tou bytostí – bohem závislá na víře svých tvůrců.
Jistě. Pokud se tak zamyslíme, stejným způsobem mohli vzniknout i ti bohové, které považujeme za nezávislé.
Je to do jisté míry začarovaný kruh.
V tomto pojetí je Egregor tvořen základním nevědomím, podvědomím, primitivním, založeném na primární touze, chtivosti, základních instinktech.
A sám egregor je pak stejný jako ti co ho takto stvořili.
Takovému egregoru sice mnohdy říkáme bůh, ale on sám je tvořen naší vlastní vnitřní temnotou, strachy, traumaty … démony. A to je jeho ona podstata.
A je velmi náročné se ho zbavit. Vždyť pak stojíme přesně proti tomu, proti všem, co ho stvořili. Proti vší té animální síle, chtivosti, krvelačnosti.
A pak tu máme ty bohy, které považujeme za své patrony, ochránce, válečníky, soudce. Bohy sluncí, měsíce a dalších přírodních sil. Mající v sobě nejen onu sílu ničení, ale především tvoření
Ano, i u nich je, možné to, že to byli oni, kteří dali našim předkům všechny ty atributy ctností, neřestí, všechny ty mýtické příběhy, se kterými si naši předci ztotožnili.
Ale také to můžou být ti duchové stvoření z vědomí našich předků, z těch ctností, díky nimž se stali našimi hrdiny, patrony a nakonec bohy.
Duchové, v nichž se skrývá nejen ony lidské vlastnosti našich předků, jejich životní příběhy, ale také ta životní moudrost.
A tito duchové, bohové stály za mnohými činy našich předků, stály za učením, které se předávaly z generace na generaci. Až nakonec i samotný duch zeslábl pod vlivem silnějších bohů.
Nicméně tam kde ti, které by jsme nazvaly démony se skrývají v grimoárech vysoké magie jako ti, které si mnozí volají za úplatu, tak ti, kteří jsou hrdiny, patrony, bohy jsou v lidském povědomí neustále. Možná ne tak silní jako dříve, ale stále stejně moudří. Nejsou jen bohy, patrony, hrdiny, jsou všemi našimi předky, kteří v ně nejen věřili, ale všemi předky, kteří je stvořili.
A k nim můžeme nejen hovořit, ale můžeme s nimi promlouvat.