Meditace s Duchem Lidství
V několika posledních dnech, či spíše už měsících se projevuje velmi silný vliv posilování novodobých forem pohanských kořenů. Mnozí se zaměřují na směry, které už delší dobu u nás žijí svým vlastním životem, jako například starogermánská kultura ( chcete-li vikingové ), keltové a slované. Zejména poslední jmenovaní získávají čím dál tím více ohlasů. To není špatně, naopak, jenže směr, který je v současné době více než samovolně oživován, je spíše velmi silně propagován. Jde o určitou alternativní minulost, skrze kterou lidé sdílejí svou vlastí touhu propojit se. Propojit se svými vlastními kořeny, se svou vlastní krví, se svou vlastní zemí.
Nejen do toho směrů a výše jmenovaných, ale i do mnoha dalších vkládají velmi často své vlastní zidealizované představy o tom, kým naši předkové byli, o ušlechtilosti, propojení se zemí, úctou, hrdostí.
Ne, neříkám, že takoví nebyli, mnozí, či spíše jen někteří určitě ano. Ale byli to všechno lidé. A lidé ve velmi těžkých dobách, kdy nad osobní spiritualitou zvítězila potřeba přežití, dobývání nových území a samozřejmě obrana před těmi, kteří rozhodli pro to samé.
Lidé hledají v dávných kulturách to co jim teď schází, a schází jim přesně ona spiritualita, Duch, propojení ve vzájemnosti nejen se zemí, s přírodou, s lidmi, s našimi předky, ale především propojení ze sebou samými.
A tak se tohle propojení snažíme hledat „ tam venku“.
Ale ani to není špatně, také ho velmi často dokážeme najít, ale také velmi často najdeme nejen uličky, které slepé, ale uličky, které nás od toho spojení dokážou odvést a spojí nás s něčím, co sleduje svůj vlastní záměr.
Vlastně i mě samotnému trvalo velmi dlouho, než jsem došel k tomuto uvědomění toho, co hledáme, po čem toužíme, co nás spojuje.
Vlastně ještě nedávno, před pár dny, před pár desítkami hodin jsem byl ten, který společné, hromadné meditace vnímal velmi negativně.
To proto, že vzájemné propojení mezi lidmi není jen o propojení toho dobrého, laskavého, krásného co je v nás, ale také našich temných stránek, našich strachů, vnitřních démonů. A ona světlá i temná stránka se přenáší ve společné vzájemnosti jeden na druhého a hledá živnou půdu, kde může pomoci, ale také i uškodit.
To, co bych vám rád nabídnul není organizovaná společná meditace, i když jsem to meditací nazval. Je to myšlenka, kterou každý z nás může přijmout ale stejně tak i odmítnout.
Ta myšlenka jak již název a vlastně celé psaní napovídá, co je mým záměrem. Co nás, lidi, povšechně spojuje.
Kdo kdy zavítal na moje stránky, kdo kdy četl moje příspěvky asi ví, že jsem se rozhodl jít cestou spirituální. Už dávno to není cesta magická, čarodějnická. Ta spirituální cesta se transformovala – přeměnila v cestu šamanství.
Na ní jsem zjistil, že na této cestě šaman obrací na duchy, duchy bytostí vesmírných, či pozemských. Duchy rostlin, stromů, kamenů i zvířat. Ducha země.
V mnohých jiných směrech tyto duchy zastupují bohové, či dokonce vesmírné, mimozemské bytosti.
Ale tohle všechno nás spojuje s něčím „ tam venku“, pokud šaman nepadne do sítí silnější bytosti, může se skutečně propojit sám ze sebou.
Tohle všechno, zejména vnější bytosti uměly, a stále umí spojit lidi, spojit lidské duše v jedno. Ale to „ jedno“ není jejich společný duch, je to duch, vliv, síla té bytosti, která spojené lidské duše spíše využívá, než je jim nápomocna.
A tak jsem hledal.
A jak už to, tak bývá, ta odpověď skutečně nebyla příliš daleko.
Bylo mi dovoleno nejen objevit, ale procítit, prožít to spojení s tím, co můžeme beze strachu nazvat Duchem Lidství.
Co, kdo to je?
Je to naše vlastní podstata našeho bytí, ze které vychází náš vlastní lidský rod.
Jaký je?
V současné době příliš silně existující v nevědomí – podvědomí, než ve vlastním uvědomění sebe sama. V současné době příliš roztrhán, než aby se sám mohl propojit a uvědomit si sám sebe. Jeho existence v nevědomí, je stejná jako naše vlastní existence v nevědomí. Existence, kdy se životem protloukáme a hledáme sami sebe. Hledáme naše kořeny, naši krev, naši vlast, své předky, svou sebe úctu, své sebevědomí, sebevíru.
Sami sebe
Je přesně takovým, jakým je nyní lidstvo samo.
Jakým může být?
Může být takovým jakými toužíme být mi sami. Ano. V dobrém i ve zlém.
Ale ve chvíli, kdy sami začneme nalézat sami sebe, nalézat schopnost vzájemného propojení sami ze sebou i se vším okolo, i Duch lidství sám, skrze nás tohle všechno bude prožívat.
Najednou zjistíme, že všechno okolo nás je takovým, jakým jsme my sami. Že všechno okolo nás se k nám chová tak, jak my se chováme sami k sobě. Zjistíme, že ke všemu okolo nás se začínáme chovat tak, jako bychom to byli mi sami.
A tím se Duch probouzí, spojuje, uvědomuje.
Není to cesta na pár meditací, na pár dní či let. Je to celoživotní cesta.
Ale to nám nijak nezabrání v tom, občas si sednout „ hodit se do klidu“ a v meditaci se skrze sebe propojit s Duchem Lidství.
Není třeba ho prožít najednou v plné síle v propojení se všemi lidmi najednou, ale už jen samotné propojení nás samotných s ním je něco, co nám vypoví mnohé nejen o něm, ale o nás. Co nám vypoví?
To, jaký je každý z nás, jak každý z nás ho utváří a jak on může utvářet nás.
Můžeme si vzájemně ukázat cestu z nevědomí do vědomí až do uvědomění kdo jsem já, kdo je Duch, co je to lidství a co je ona esence našeho
Obyčejného lidství.
Duch lidství lidi vzájemně nerozděluje, ale vzájemně je spojuje.
Duch lidství nejsme lidé jen tady a teď ale vždy a všude.
Duch lidství jsou i naši předci, a i naši potomci.
Díky Duchu lidství se můžeme nejen propojit s našimi předky, s jejich odkazem, ale také se propojit s pochopením jejich života. Proč byli jakými museli být, proč žili životy, do jakých se zrodili. A velmi často je neměli lehké.
Zaslouží si naši vděčnost za to všechno, co nám odkázali a za všechno co prožili před námi, možná i místo nás.
A jak se s Duchem lidství propojit?
V každé chvíli.
Nejen ve chvílích nejhlubší meditace, kdy se vnoříme do sebe samých a nalezneme tam sami sebe, ale také ve chvílích, kdy se setkáváme s dalšími lidmi. Vědomými i nevědomými. V každém z nich Duch lidství je. Každému z nich skrze sebe, skrze vzájemné propojení, když vidíme v jiných lidech sami sebe, vidíme tím Ducha lidství. Tehdy našim uvědoměním sebe sama – jiných lidí – Ducha prožijeme ono propojení, onu skutečnou meditaci.
A co Duch lidství?
Nechme se překvapit.
Je to i můj počátek cesty na této nejen myšlence, ale prožitku samotném.