Ve chvíli, kdy jsme již poznali na cestě ze sebou samým za sebou samým, co všechno na té cestě potká, že to koneckonců je jenom o nás a o tom, jak všechno dění okolo sebe vnímáme, jak na nás působí, jak na něj reagujeme.
A od toho všeho se pak naše další veškeré dění utváří.
Velmi často se podíváme před sebe, a vidíme velkou spoustu problémů, velkou spoustu otázek, velkou spoustu možností. Vidíme před sebou mnohé další lidi, se stejným pohledem. Mnohdy nás samotné vidí jako jeden z problémů.
A v podstatě jen zřídkakdy víme, co vlastně s tím, co se všemi lidmi, co se vším, co se okolo děje, se vším, co vidíme. Najednou jsme ztraceni.
Kde jinde, než tady platí to, co lze slyšet mnohokrát na mnoha místech od mnoha lidí.
Vnější svět je naším vnitřním světem.
Všechno, co se děje okolo nás, všechno, co zasahuje do našeho osobního života je tím, co se v nás odehrává.
Říká se tomu zrcadlení, ale v poslední době nabývám pocitu, že to není jen zrcadlení, je to náš skutečný vnitřní svět, který prožíváme. Jen mu nerozumíme.
Nerozumíme tomu, co se okolo nás děje, protože nevíme že se to děje v nás, nerozumíme tomu, že tohle všechno je náš svět.
Nerozumíme lidem, jejich chování, jejich slovům.
To proto, že v nich nevidíme náš svět, nevidíme v nich sami sebe, vidíme v nich vlastně cizince, případné problémy. A i když jsou našimi spřízněnými dušemi, je to vnější těleso, které v nejlepším případě vnímáme jako toho, kdo jde s námi bok po boku vstříc kdoví jakým dnům.
Ale přijmout takové lidi, všechny, kteří se v našem životě vyskytnou jako součást toho, co lze nazvat osobním životem, takové lidi přijmout jako nejen součást nás samotných, ale jako nás samotné.
Mnoho lidí, kteří se vydali na cestu duchovní, na cestu za nalezením sebe sama, své hodnoty, své sebe víry, sebe důvěry, se hned zpočátku setkali s prvním pojmem. Sebe láska.
Něco, co je odepřeno, dá se říct, každému z nás hned od narození. Jistě, lásky se nám dostává od rodičů, ale nakolik rodiče, nakolik všichni naši příbuzní okolo nás, všichni lidé se kterými se od ranného dětství až po dospělost setkáváme, žijí sebeláskou?
Dokážeme milovat jiné, to ano, ale sebe?
Proč? Protože se na vnější svět díváme jako na cizí těleso, které je možné milovat, mít rád, nenávidět, je možné si do něj kopnout, je možné od něj být kopnut. Ale nejenže se na něj nedíváme jako na náš svět, ale nedíváme se na něj, že ten vnější svět jsme my. Je to prosté. Nevíme to. Kdo to ví?
Co s tím?
„ Cokoliv co děláme, dělejme to jako by jsme to dělali pro sebe. S čímkoli pracujeme, pracujme s tím, jako bychom pracovali ze sebou samými. S kýmkoli mluvíme, mluvme s ním tak, jako bychom mluvili ze sebou samými. S kýmkoli jednáme, jednejme s ním jako bychom jednali ze sebou samými. Kdokoli na nás mluví, naslouchejme jako by naše já mluvilo k nám samotným. Kdekoli je napsané jakoby, tak to není jen jako, ale je to doopravdy.“
Pro někoho je to samozřejmost, pro někoho to bude snadné, pro někoho to bude zase velmi obtížné. Mnozí si toho, sebe, ani nevšimnou. Ale takový je život, někdy prostě pouze projde kolem, aniž by si ho někdo všiml.
Byly dny, kdy jsme s něčím, s někým jakkoli bojovaly, ty dny jsou stále a budou nadále. Máme neustálou potřebu s tím, co se nám do života vloží a není nám to příjemné, bojovat a porazit to.
Ale i tady, a vlastně kde jinde především, je dobré si uvědomit, že pokud bojujeme s událostmi, které vnímáme jako události vnějšího světa, bojujeme ze sebou samými. Se svým vlastním světem. A v každém boji je někdo poražený. Ve chvíli, kdy se nám podaří někoho porazit a cítíme radost, že jsme ho porazili, porazili jsme především to, co jsme měli pochopit. A to poražené jednou bude mít opět sílu povstat. Ne proto aby bojovalo, ne proto aby zvítězilo, ale proto aby bylo pochopeno.
To přímo souvisí bohužel se světem, ve kterém se děje násilí. Bohužel věc, která hned tak nezmizí, věc, jejíž kořeny sahají velmi hluboko, hluboko do základů každého z nás a nikdo z nás si nepřeje být cílem násilí. Mnohé z nás trápí nejen násilí, které někdy na nás bylo spácháno, bohužel velmi často je a či dokonce bude, ale trápí i násilí, které je zveřejňováno tak, aby bylo co nejvíce na očích.
A ano, jistě, tím se to stává součástí našeho světa, tím pádem i nás a probouzí to v nás opět další hlasy, které chtějí být vyslyšeny a my, jak jinak, s nimi nakonec bojujeme a pácháme násilí především sami na sobě.
Přejeme si svět bez násilí, přejeme si, aby se to všechno nedělo, přejeme si změnit svět. Ale nevíme jak.
Nemůžeme jen tak změnit svět, kterého jsou součástí všichni další lidé, lidé, kteří jsou sami vlastními světy.
Můžeme měnit sami sebe, svůj vlastní svět.
Tím že se budeme učit tvořit, měnit vlastní svět, budeme se učit jaký ho vlastně chceme mít.
Moc tvořit a měnit svůj vlastní svět je velká zodpovědnost, která jde využít i zneužít, ale tím, jak se budeme učit změnám, zjistíme, jaké ty změny byly.
Jak? No přece chováním „ vnějšího světa“ vůči nám.
Výše jsem psal, jak se k „ vnějšímu světu“ chovat, jak se na něj dívat, jak mu naslouchat. Tak teprve zjistíme nejen to jaký vztah máme k sobě samotným, ale to jak sami ze sebou dokážeme pracovat, jak sami sebe dokážeme měnit.
Nakonec zjistíme, že se nám nelíbí, když se sami k sobě chováme násilně, sobecky, vulgárně a tak dále. Ale líbí se nám něco mnohem jiného. A to něco jiného budeme dávat nejen „ vnějšímu světu“ ale sami sobě.
A tehdy zjistíme, že ten „ vnější svět“ je svět i mnoha dalších lidí, které to co jsme svým chováním k sobě samým, k svému světu, změnili, mění také.
Na závěr…nečekejme, že se někdo změní kvůli nám, aby my jsme se mohli také změnit. Ten krok, ten vědomý krok, udělejme první.