Je zcela zřejmé, že nejen pokud se budeme pohybovat v oblasti duchovního, či jakéhokoli rozvoje, ale stačí, pokud se nám podaří vystrčit hlavu z neexistence a neuvěřitelnosti v určité jevy, setkáme se s lidmi, kteří mají „dar“. Či dokonce zjistíme, že nějaký ten „dar “ máme i my.
Co s tím, co s ním, co s lidmi, kteří ho mají, co s námi samotnými?
Je samozřejmě velký rozdíl v tom, pokud nám někdo říká, že nějaký dar má a jaký dar má ve skutečnosti. Jistě v každé oblasti je třeba určité obezřetnosti, protože ani duchovní sféra se nevyhýbá „šarlatánství„.
Nicméně i když je tohle poměrně důležitá věc, o které se dá mnohé napsat, není to součástí myšlenky tohoto psaní. Aspoň zatím. Možná v další fázi jeho samotného vývoje.
Tedy, nebudeme se věnovat lidem, kteří o sobě prohlásili, že dar mají, či prezentují určitou formu služeb s daným darem spojených.
Budeme se věnovat tomu, pokud zjistíme, že dar máme my.
Většinou, když se řekne, že máme dar, dar ve spojení s duchovní, magickou či jinou praxí, představíme si dar jako nějakou nadpřirozenou schopnost.
Klidně můžeme začít schopností léčit pomocí nejrůznějších terapií, které jsem sám rozepsal v dalších předchozích článcích. Může se jednat o představy darů jako například telepatie, telekineze, mluvením s duchy, či jejich vidění, vidění aury a mnoho dalšího…
Jenomže dary nejsou jen ty nadpřirozené, naopak. Spousta darů, které máme jsou zcela přirozené povahy. Jsou natolik přirozené, že jen velmi malá část lidí je vůbec schopna se na ně dívat jako na dar. Nejen u jiných lidí, ale především sama u sebe.
Vnímají to jako něco zcela normálního.
Ještě jsou schopni uznat dary, které jsou spojeny s uměleckou, hudební či jinou tvořivou oblastí. Řemeslnou například.
Tedy dary, které jsou „hmatatelné“.
Ale málokdo si uvědomuje, že jeho darem je především to, čím je, kým je a jakým je.
Jistě, darem jsou nám naši přátelé, rodina, děti ale tohoto psaní jsme zatím hlavním tématem my, já, pouze jednotlivec.
Těmi dary myslím – ať mají jakoukoli formu, byť na první pohled negativní – naše tělo, naši mysl, emoce a především povahu.
A tyhle dary jsou těmi, které především máme přijmout, naučit se s nimi pracovat, naučit se jim naslouchat, naučit se k nim promlouvat, naučit se je chápat.
Ten dar se jmenuje JÁ
A od něj jeho zrození se všechno v jeho životě točí okolo něj. Ne pro jiné, jiní jsou svými vlastními JÁ, ale pro něj. A všechno to, co se kolem JÁ točí, je jeho vlastním světem, darem a tím, co ho vede k tomu, ten svůj dar – JÁ aby se nacházel, promlouval, naslouchal, porozuměl.
Už ve chvíli svého zrození dění okolo sebe roztáčí. Nejprve tím, že se vůbec zrodil, tím že vůbec je. A nebude to trvat dlouho a začne sám vědomě dění okolo sebe roztáčet.
Vytvářet to, co známe jako karmu.
A nyní se už dostáváme do míst, která nám řeknou proč jsou tedy dary – JÁ i JÁ všech ostatních – v našem životě tolik důležité.
Všechny mají svůj smysl, žádný z nich není náhodou, žádný z nich není trestem, žádný z nich není prokletím.
Všechny jsou především následkem předchozího dění vycházející z našeho vlastního JÁ – tedy jsou karmou, jsou následkem našeho vlastního roztáčení dění, našeho vlastního vnímání svého JÁ a i JÁ všech ostatních.
Měli bychom se na ně tak naučit nahlížet, jako na něco, čeho se nám dostalo.
Čeho se nám dostalo ne od „ boha „ ( ve smyslu druhé osoby), ne od andělů, ne od jiných dalších mýtických, mystických bytostí. Ale že se nám to dostalo od nás samotných, pro nás samotné.
Jistě, teď mnozí namítnete, že spousta darů jsou zděděné, vrozené.
A budete mít pravdu. Ale to je všechno součástí toho, proč jsme se vůbec zrodili a taky toho, kdo nás zrodil.
To všechno souvisí se zákonem příčin a následků. S karmou.
Mnohé dary, především ten dar jménem JÁ se nám nelíbí, neumíme ho uchopit, pracovat s ním, odmítáme ho, potlačujeme ho, snažíme se ho zbavit.
Ovšem jsou samozřejmě výjimky, které jsou vedeny cestou poznání už od zrození, ale i tohle je dar. Ovšem, jsou samozřejmě i výjimky, které se umí v tomto poznání stát středobodem svého světa, tedy, umí se stát egocentriky. Ale i to je taky samozřejmě darem.
Nicméně mám především na mysli to, že jakýkoliv dar s námi související není jen ten „pozitivní“, „hezký“, na mnohé se tak neumíme dívat a vnímáme je spíše velmi negativně. A naopak u těch negativních neumíme vnímat to, v čem jsou pro nás dobré.
A všechny tyhle špatně vytvořené úsudky, domněnky, neochota je přijmout za součást našich já, všechno to vynaložené úsilí je potlačovat, zříkat se jich, všechen strach z jejich ukázání světu, vede následně k mnoha problémům.
Vnější svět, vnější dění, které se nás „ dotýká“ je naším vnitřním světem, ukazatelem našeho vnitřního světa. Vše, čeho se ve vnějším světem bojíme, vše, co se mu bojíme ukázat, co se mu bojíme říci je to, čeho se bojíme u nás samotných, co se bojíme ukázat sami sobě, co se bojíme říci sami sobě a co se bojíme slyšet. A vnější svět nám tohle všechno, a ještě více, velmi často a velmi bolestivě dává najevo.
Ukazuje nám, jaký máme vztah sami k sobě, vztah ke svému daru JÁ a i k těm mnoha jiným.
Tedy je zcela zřejmé, že to, jak přistupujeme k těm mnoha zvláštním darům, kterých se nám dostává, je to, jak přistupujeme sami k sobě. To, jak přistupujeme k mnoha zvláštním darům, které jsou dalšími lidmi je to, jak přistupujeme sami k sobě.
Tak se lze dívat i na ty, kteří naše dary – naše JÁ nevyjímaje – odmítají, odsuzují, potlačují, zříkají, jako na ty, kteří tak přistupují sami k sobě a ukazují nám, jak my sami k sobě přistupujeme.
Je v tom velké poznání a pochopení nejen sebe, ale druhých. Je v tom více vcítění se nejen do sebe, ale i do druhých.
Není to složité se na všechny dívat jako na jednotné JÁ.