Přechod na pránu…
Samozřejmě myšlenka na přechod na pránu, kdy přestaneme být závislí na jakékoli hmotné stravě, je lákavá, nicméně v naší existenci velice těžko představitelná. A vlastně ani není zcela úplně nutná. K tomu, abychom byli na práně, opravdu není nutné být breatharián. Breatharián v tom slova smyslu, který je námi běžně chápán, mnohými odsuzován, pro jiné zbožné přání.
Opět se zcela určitě budu opakovat v tom, když zmíním samotný doslovný překlad slova prána. Je to dech. Doslova dech beroucí, či spíše dech dávající myšlenka toho, která nakonec může změnit náš úhel pohledu nejen na pránu, ale na nás samotné.
V předešlém psaní o práně, jsem se snažil vystihnout myšlenku samotné kvality, se kterou můžeme přistupovat v našem životě. V kvalitě, kterou budeme nejen přijímat, ale také kvalitou, kterou budeme tvořit. A to se týká všeho, nejenom jídla.
Pokud se podíváme na přechod na pránu jako na způsob toho, že se zbavíme nutnosti požití hmotné stravy, zkusme se na to podívat malinko jinak. A to tak, jako na způsob zbavení se návyků a závislostí na mnohých zlozvycích spojených s hmotnou stravou.
No to dozajista není vůbec nic snadného. Ale pokud se neodrazíme od tohoto pomyslného dna, nemůžeme popravdě očekávat to, že se nám podaří vyplavat na hladinu a … nadechnout se.
Vlastně získat návod, jak se zbavit mnoha našich zlozvyků spočívá v několika aspektech nás samotných.
Především bychom se do toho neměli nutit. Rozhodně jít do toho s pocitem nutnosti, asketismu, či dokonce s pocity výčitek není nejen přínosný, ale je zcela kontraproduktivní. Samotná touha by měla vycházet z prosté volnosti, svobody a vlastně i radosti, se kterou tuto změnu provedeme.
Jistě, sám znám ty pocity, když se rozhodnu něco měnit, zpočátku jsem naplněn ohromným nadšením, vizí, má motivace sahá až do sedmého nebe. Jenomže pak najednou začne přicházet únava, spousta „ abstinenčních“ stavů, změna nálad a velmi prudký pokles motivace až k bodu mrazu. A přesně tohle je chvíle, kdy se v nás všechno láme. Ony tyto rozhodující okamžiky o tom, zda naše motivace vycházela jen z naší hlavy, či jenom z našeho „ srdce“. Upřímně, je potřeba aby naše motivace vycházela v souladu jak rozumu, tak i srdce.
Protože najednou zjistíme, že jenom radost a nadšení nestačí. Je tu další, neméně důležitý aspekt. Vůle. Vůle nejen vytrvat v naší vizi ne toho, čeho chceme dosáhnout, ale vytrvat v té cestě na kterou jsme vkročili. A vůli toho, že to neděláme pro kvalitu spočívající v tom, že se něčeho zbavíme, ale naopak pro kvalitu toho, že jsme již přeci něco získali. A tím je právě ona motivace, radost, nadšení z toho, že žijeme, tvoříme, jak nejlépe dokážeme.
A že nám to nejde, i když děláme co můžeme? Jistě, tahle myšlenka k tomu, aby zlomila naši vůli k tomu patří. Nicméně je opravdu nejen důležité, ale i velmi nápomocné si uvědomit, že se učíme. Není nejenže smysl dosáhnout „ mistrovství“ ale především na počátku této změny mistrem není nikdo z nás. A přitom, paradoxně samotný duch mistrovství spočívá v udržení samotné myšlenky a emocí toho, proč to děláme. Ne toho, jak moc jsme v tom dobří.
Jistě, o pránickém životě, o pránické stravě toho bylo napsáno velmi mnoho, a pro mnoho lidí je to něco, čeho by sami jednou rádi dosáhli. Hledají způsoby, hledají někoho, kdo by jim ukázal cestu. Tito lidé většinou moc dobře vědí, že ta práce nakonec bude jen na nich samotných. Jenže jak jsem psal výše, člověk se setkává sám v sobě s nejrůznějšími překážkami, o kterých si myslí, že je musí překonat. Ne zcela, důležité je tyto překážky pochopit, protože tohle celé je součástí přechodu na pránu. Není to něco, co by nám v něm mělo zabránit, ale naopak, jsou to překážky, které nás opět jen učí nás samotné o nás samotných. A tak to bude vždy. Čím hlouběji se budeme dostávat, tím náročnější překážky budou.
Jak je překonat, jak je pochopit?
No samozřejmě tím, že se na ně nebudeme dívat jako na překážku, ale jako na součást našeho Já, kterou máme pochopit, uchopit a zpracovat.
Velká spousta z těchto překážek nám dá se říct umí doslova vzít dech, vyrazit, sevřít nás tak, že se ani nemůžeme nadechnout. Je to strachem? No jistě do velké míry, ale podívejme se to jinak. Možná trochu účelově pránicky. Tyto překážky vyžadují nejenže naši pozornost, ale také energii. Chtějí být tím, čím jsou. Námi, naší součástí, uchopeny a pochopeny. A my na ně nejsme připraveni. Proto nás umí zaskočit, vyrazit dech, sebrat nám dech, sebrat nám energii, sebrat nám – pránu.
Takže co dělat? No dát jim ji přece.
Naučme se soustředit naši mysl a pocity na tu samotnou překážku. Zpočátku bude jen cizí, tvrdou hmotou, iritující, rušící věcí v našem jinak poklidném životu. A dýchejme. Dýchejme velice zhluboka, velice intenzivně a veškerý dech směřujme do té jediné překážky. A nejen dech, ale i výdech. A tak dlouho, dokud se ta cizí, tvrdá, iritující, rušící věc nestane námi samotnými.
A pak? Pak dýchejme a vydechujme do nás, do našeho celého vlastního já až najednou zjistíme, že se překážka v nás rozpustila, začnou se nalézat řešení, mnohá vyjasnění a – také nové další překážky.
Tuhle metodu lze velmi dobře spojit s tím, co jsem v jiném psaní ( v sekci šamanismus ) nazval „ Meditace středu myšlenky“.
Možná jste si již sami uvědomili, že tímto dýcháním se nemusí jen překovávat překážky, ale dá se v nás samotných právě i mnohé tvořit, přetvářet.
Dá se učit koneckonců samotné kvalitě dechu, kvalitě naší vlastní prány.