V tomto psaní bych se rád věnoval vlastně té nejdůležitější části pokud jde o terapie. Tou je terapie dechem.
Vlastně jsem si říkal, kolik se toho dá napsat. No dá, vlastně až příliš na to, aby se to dalo nějak srozumitelně a v rozumné míře shrnout.
Nedá.
Terapie dechem jako taková se dá provádět několika způsoby.
Tím prvním způsobem je skrze fyzické cvičení. A i tady se dechu můžeme věnovat z několika možností. Protože sám sport nám umožnuje mnoho variant jak s dechem pracovat.
Jinak se dýchá při běžném posilovacím cvičení, jinak se dýchá při běhu, jinak při plavání.
A všechna mají svůj smysl. Učí nás to nejen správně pracovat s dechem při různých činnostech, ale učí nás to především uvědomění si dechu ( ostatně jako další jiná dechová cvičení) a koneckonců nás to učí propojení dechu se samotnou fyzickou činností našeho těla. Dostávat dech nejen do těla jako takového, ale při cvičení přesně tam, kde je ho třeba tak, aby byl plně využit.
S tématem, kterému se věnuji, tedy s přechodem na pránu, by bylo až neomluvitelné zmínit hlavní cvičení.
Pránájámu, tedy cvičení jógy, které se především zaměřuje na samotný dech. Na jeho fáze, pozice a způsoby dýchání.
A právě tohle je pro mě opravdu výzva. Kde po celou dobu jsem odmítal podobná cvičení, najednou jsem došel do místa, které mi pránájámu ukázalo.
Vlastně tohle psaní není ani o konkrétních postupech a cvičením s dechem, spíše ukázání těch mnoha možností.
Byť si i jen sednout do klidu a prostě dýchat, a vnímat dech, výdech a jeho proudění v nás.
Nicméně.
Nicméně dalším cvičením je využití cvičení dechu společně s hlasivkami. Původně jsem chtěl napsat zpěv, ale mnohdy to nemusí být jen samotný zpěv, ale spíše jen obyčejné mručení, kvílení, křičení. Tedy jakýkoli zvuk dokážeme vydat pomocí svých hlasivek a svého dechu. Mnohé zvuky mají obzvlášť tu schopnost nás rozvibrovat.
Však si někdy zkuste takové to hluboké „ mručení“.
Zkoušejte si různé výšky, různé zvuky.
Velmi brzy pocítíte, jak se tělo samo uvolňuje. A snad ještě dříve, že se uvolnila i samotná mysl.
A na závěr? To co praktikuji poslední dobou, a tím je hra na hudební dechový nástroj. Konkrétně didgeridoo.
Jistě, v mém podání se tomu hra na profesionální úrovni nedá říkat. Ale co naplat, nevadí mi to.
Pro mě a samozřejmě pro všechny, kteří si prostě rádi hrají a chtějí cvičit není důležitá ona profesionálnost, ale to, že nás to baví.
Například první pokusy byly více než úsměvné, spíše komické. Nejen díky vyluzovaným zvukům, ale i ony výrazy v obličeji spojené se snahou vytvořit tón.
Neodradilo mě to, naopak, a teď i když si netroufám říci, že hraji, tak raději řeknu, že si hraji.
Zlepšil se mi nejen dech samotný, výdrž dechu, ale i hlas samotný.
A z pohledu terapie?
Samozřejmě se u toho člověk řádně vydýchá, až zadýchá. Jde cítit skutečně až hmatatelné uvolnění celého těla. Po takovém cvičení je velmi snadné si uvědomit nejen samotné proudění krve, ale už přímo energie, pulsování, a to nejen tepu. Vždyť i ten „ sval“ co máme v hlavě je tvárnější, uvolněnější. Jistě díky mnoha příjemným hormonům vylučovaných při kvalitním okysličení mozku.
Tedy tolik krátce k tomu jak si hrát s dechem a přitom z toho „ něco“ mít.