Přechod na pránu…
Oproti minulému psaní, se vrátím zase k terapiím. Tentokrát bych rád napsal něco o terapii automatickou kresbou.
V autokresbě se taky můžeme zaměřit na více možností, jak s pracovat. Je tedy pravda, že dále popsané už zřejmě přímo automatickou nebudou, ale myslím, že ty další způsoby jsou více praktičtější.
Samotný princip autokresby spočívá jak jinak v tom, že na prázdný papír zcela ledabyle, uvolněně, se zavřenýma, nebo i otevřenýma očima kreslíme, aniž bychom věnovali pozornost tomu, co to vlastně vytváříme.
Takový obraz je téměř vždy zcela chaotický a jen určité principy, základní tvary nám můžou napovědět, jaká je naše mysl. Těch tvarů je samozřejmě spousta. Od spirály, vlnovek, kruhů, elips, po ostré geometrické tvary atp.
Většinou se tyto tvary vztahují k tomu, co se odehrávalo v naší hlavě. Tím nemyslím, co bychom měli kreslit, ale tím, na jakou část našeho života jsme při tom, i jenom na chvíli, pomysleli.
Někdo v tom, co nakreslí může vidět určité obrazy, či někdo obrazy dokonce nakreslit může. Tehdy se můžeme zeptat, co dotyčný obraz pro kreslíře znamená, co v něm vyvolává.
Autokresba je v této oblasti mnohem více zaměřena na intuici, než psaní. Slova jsou slova a jejich významy bývají většinou jasně dána. Zatímco ale obrazy ne.
Mnoho samotných obrazů nejenže jinak působí na každého z nás jinými pocity, ale obrazy většinou ztvárňují nějaký konkrétní archetyp našich životů.
Ostatně od tohoto principu se odráží tarot.
A pokud známe archetypální význam obrazu, a kreslíř dokáže říct, jaké pocity v něm obraz vyvolal, už je pak samotné čtení obrazu mnohem snazší.
Pak, je tady možnost automatické kresby, kdy si určíme to, na co se v dané kresbě zaměříme ( vztahy, práce, zdraví, rodiny, jednotliví lidé … ) a opět můžeme začít autokresbou ztvárňovat naše podvědomí k danému zaměření.
Jistě by se v naší fantazii našly další způsoby autokresby v jejích možnostech, jak s nimi dále pracovat a rozvíjet je.
Nicméně, pro samotný začátek nám tohle zcela stačí, už jen pro možnost učení se nejen číst z toho, co vytvoříme, ale také učit se uvolnit mysl.
Nicméně, i kdyby jak a nedokázali z našeho výtvoru nic přečíst, vůbec nic se neděje. Pokud by nás to nějak trápilo, a nabyli jsme dojmu, že naše čmáranice je produktem dvouletého dítěte, tak vlastně ano. Ale to není důvod se trápit, spíše je to důvod se pousmát a vybavit si pocit ne ten, který jsme měli teď jako dospělí, ale pocit, který by mělo ono dítě, které kreslilo.
Tedy dívejme se na tohle ne jako na něco, co musíme, ale prostě jen na naši soukromou hru, která se nám jednoho dne vybarví, vykreslí a získá podobu.
A ještě, ani tady nezapomínejte vědomě dýchat.
Tak, nyní tedy můžu začít psát o druhé části, která je už více přesnější. Svým způsobem vlastně doslova. Protože tady bude dobré si nejen při tomhle cvičení uvědomovat dýchání, ale směrovat ho stejným způsobem jako naši myšlenku.
Cvičení, kterému nyní budu věnovat pozornost, je samotným věnováním pozornosti. Učení se propojení našeho dýchání, myšlenky a kreslení.
Ono kouzlo spočívá ve dvou směrech. Ve směru dovnitř a ve směru ven.
Velmi často si přejeme dosáhnout určitého cíle, vyřešení určitých problémů, napravení nějakých neplech v našem těle, ať již fyzických, či psychických.
Tato metoda samozřejmě neslibuje zázraky, ale především nás učí nás samotné prací s námi samotnými.
Jak to popsat?
Vlastně velice jednoduše.
Začněme metodou ven.
Řekněme, že v sobě nosíme nějakou emoci, prožitek, bolest, či zkrátka cokoliv, co nás tíží a my nevíme, jak se toho zbavit. Vždyť i ono odpuštění není tak snadné. Nebo je?
Metoda „ ven“ je vlastně doslova vypouštění. A co jiného je odpouštění? Nechat něco, aby z nás odešlo. Odpouštění páry, odpouštění energie, odpouštění emocí, odpouštění událostí.
A tak, není nic snazšího než zkusit vzít onu tužku, vzít si kus papíru, či cokoliv čím se dá psát a kreslit na cokoliv, čím se na to psát dá.
Opět tedy, budiž uvolněme se, začněme pořádně prodýchávat to, co si přejeme, aby z nás odešlo. Každý nádech a výdech směřovat přesně do oné myšlenky procítěné události, emoce, nemoci tak dlouho, dokud se v nás co nejvíce neprobudí. Dalo by se snad i říci, nezhmotní.
A pak ji přenášejme na papír, tak dlouho, dokud nebudeme sami cítit, že jsme prázdní. Že TO již není v nás, ale je jenom na tom papíře.
A jak s dechem? Náš dech zaměřme na samotný papír, tam kde se má TO přenést.
Nicméně, co potom s papírem? Prostě spálit.
Ovšem pak tu máme ještě metodu „ dovnitř“. Jak ta funguje? Vlastně úplně stejně jen obráceně. Co si přejeme ( pozor na ta přání ) dostat do našeho života? Je tolik možností, kterých si myslíme, že by náš život obohatily, udělaly nás šťastnějšími. A přitom může jít opravdu „ jen „ o lásku, či zdraví. Ale i například pochopení, pochopení sebe sama. Například. Postup je zcela stejný, když se dýcháním – nádech, výdech – zaměříme jenom a pouze na tom, co do sebe samých chceme získat. A ten papír, to není nikdo jiný, než my sami.
Tady si můžeme uvědomit, že se nemusíme na sebe dívat jako na celek, i na jednotlivé části těla, orgány a tím stejným způsobem, jak si můžeme do oné části těla „ vdechnout „ zdraví, tak stejným způsobem můžeme „ vydechnout“ z oné části nemoc.
Ale samotná práce se zdravím je samozřejmě velmi ošemetná. Sami o sobě můžeme mít samozřejmě ty nejlepší úmysly. Nicméně nemoci nevzniknou samy od sebe a abychom je vyléčili, je třeba je nejdříve pochopit. Můžeme si samozřejmě ulevit, ale samotné léčení je především v tom pochopení.
O této metodě kreslení – „ dovnitř a ven „ by se daly napsat ještě i mnohé další věci, které souvisejí už spíše s magií, šamanismem, než s terapií samotnou.
Nepochybuji o tom, že mnohým se ukážou velké možnosti této metody, ale prostě … jednejte tak, abyste neubližovali a tak, aby druhá strana vždy souhlasila.
A, ani tady nezapomínejte dýchat.