Přechod na pránu…
Těch terapií, které můžu popisovat v rámci toho, co můžeme považovat za přechod na pránu, je samozřejmě celkem dost. Nevím, nakolik by se dalo moje rozvíjející se psaní považovat za samotný přechod na pránu, pránickou výživu – stravu. Je pravda, že ony určité představy jsou v lidech už celkem pevně zakořeněny. A to velmi hluboko. A nejen tyto kořeny. Většinou jsou v nás zakořeněny mnohá jiná učení, názory, velmi často i dogmata.
Kořeny jsou samozřejmě dány především opět rodinou, výchovou, prostředím. Čím více se jednomu z toho poddáváme, čím více se tím stáváme, tím hlubší jsou kořeny nejen samotného vlivu, myšlenek, pocitů ale celkového vnímání sebe sama na mnohých základech těchto vlivů.
Osvobodit se z těchto kořenů, okovů není nic jednoduchého, protože to vyžaduje opravdu hloubkovou práci. A velké úsilí dostat se co nejhlouběji.
Však si to jen zkuste vykopat kořeny nějakého stromu. Nejsou jen hluboko, jdou do všech stran, jsou velmi, velmi členité.
A tak je to i se vším čemu všemu jsme se kdy naučili, čemu nás jiní naučili a především, čemu všemu jsem z toho uvěřili. A kořeny víry umí být velmi pevné.
S takovými kořeny zápasit je často nejen velmi těžké, ale také velmi bolestivé. Protože co znamená ztráta kořenů? Vytržení z kořenů není jen ztráta jistoty, ztráta vlastního místa, velmi často sebeurčení, ale také to znamená vytržení od toho, co bychom mohli nazvat zdrojem výživy.
Ano víra umí být velmi vyživující, ale také často představuje pravý opak. Víra umí i vysávat.
Je samozřejmě víra a víra. Víra náboženská, víra v principy, víra ve vědu, víra v rodinu atd.
Nelze jen tak říct, která a jaká víra je ta pravá, v co bychom měli, či neměli věřit. Která víra je pravdou, která víra je lží.
Můj postoj k víře je ten, že především by měla víra osvobozovat.
Ale jistěže, jsou principy, přírodní, fyzikální a jiné, které se řídí pravidly, ale to už není víra jako taková, to už je nalézání poznání, vědění. To se od víry už liší.
Víra, řekněme v cokoliv, kde absolutní stav poznání a vědění není možný, která dává spíše okovy, příkazy a zákazy, je jakou vírou? Vírou, která sice určuje smysl, řád, pořádek, pevné principy, pilíře existence, ale na druhou stranu si za to něco žádá.
Jakpak by ne, proč by si nežádala. Vždyť i takováto víra je konec konců obchod. Něco za něco. Jistě nelze přehlídnout, jak tato víra si odčerpává přesně to, co potřebuje.
Energii? Životní, finanční, či jinou? Někdy ano.
Ale především naši vlastní sílu, a to sílu naší svobodné vůle. Že ne? Vždyť je to přeci tak snadné, přeci přese všechny ony příkazy, zákazy…
Ale co potom ona víra, která nás ničím nesvazuje?
Není to jen způsob, který naopak rozvrací řád? Rozvrací pevné postoje, vážená a uznávaná poznání předchozích pokolení? Jsou mnohé názory takové víry vyjádřením neúcty k našim předkům? Znevažování toho, o co my se nyní můžeme opírat, následovat a šířit dále?
Ne, pro mě ne. Pro mě taková víra je způsob, který dává svobodu nejen mé vlastní vůli, dává svobodu myšlenkám svobodu fantazii.
Že si pak troufám, dle zcela svého vlastního uvážení popřít některá učení, názory, filosofii? Ale vždyť proč ne.
Proto přeci máme svobodnou vůli. Nejen pro popírání, nejen pro vyjádření neúcty, nejen pro pohrdání, ale také pro možnost nových úhlů pohledů. Našich vlastních. Že se mýlíme? Jistě. Všichni jsme omylní. Ale občas můžeme svým pohledem na něco, změnit pohled i dalších lidí. Pohled, který je pomůže osvobodit od pravidel, kterým uvěřili.
Víra je velmi mocná zbraň, a ví se to o ní. Proto byla vždy v rukou těch, kteří chtěli vládnout. Který panovník by si přál, aby lid byl svobodomyslný, lid, který by se nebál vyjádřit svůj postoj či názor.
A právě ona víra svobodomyslnosti v nás byla a stále je v nás potlačována. Potlačována tak, že se v mnohých z nás udusila. Nemohla se sama svobodně nadechnout a vydechnout, musela dýchat tak, jak jí bylo určeno.
Dopřejme tedy i my všemu, čemu jsme kdy uvěřili svobodně se nadechnout. Všem svým vírám dát možnost osvobodit se z pout a dát tím volnost i našim vlastním kořenům. Kořenům, aby sílu získávaly z víry v samy sebe, a neztrácely ji vírou v někoho druhého.