Přechod na pránu…
V předchozím psaní jsem začal psát o možnostech terapií ve vlastním podání, tedy terapií, kterým se člověk může začít věnovat sám.
Pokud bychom začali hledat, do čeho všeho se můžeme vnořit, zjistíme, že je toho skutečně spousta. U většiny ale nejdříve nevíme, co si pod některými technikami představit, jak je uchopit, a jak s nimi nakonec pracovat tak, abychom chápali nejen techniku samotnou, ale skrze ně sami sebe.
Chvíli jsem dál nevěděl, jak vlastně začít, ale samotná forma, kterou se snažím sdělit své myšlenky, se přímo nabízí:
Automatické psaní:
Dalo by se říct, že je několik forem automatického psaní. Tím základním je vlastně ta forma, při které jenom vlastní myšlenky budeme přenášet na čistý papír, do počítače, prostě kamkoli, kde se dá psát.
Možná byste řekli, že to není automatické psaní. Nicméně ve chvíli, kdy se začnete vypisovat z jedné myšlenky, začnete si s ní hrát, začnete probírat všechny úhly, které budete schopni odhalit, objeví se nové. Nové možnosti pohledů, nové možnosti řešení, a konec konců i další nové myšlenky, které jsou uvnitř nás uloženy a čekají jenom na to, až se jim uvolní místo, aby mohly být řešeny.
Pro někoho je tato forma obtížná, ale ve skutečnosti není. Stačí si jen psát slovo od slova k tématu, které si vyberete. Nemusíte právě nijak přemýšlet nad tím, co napíšete, jen píšete ty myšlenky, které se vám objevují. Samozřejmě tím nejlepším je, pokud začnete vypisovat své pocity, emoce, které ve vás vězí, trápí vás. Ať jsou to již vztahy mezi rodiči, kolegy, přáteli. Neváhejte jim v tom psaní říct všechno co se vás dotýká, všechno dobré i to zlé co se ve vás odehrává.
Už teď je zcela zjevné, že tato forma je opravdu forma terapie, která nejenže je velmi účinná, ale pro ty, kteří se nedokáží otevřít před nikým, je to způsob, kdy se nemusí nikoho obávat.
Velmi často si sami neumíme ve své hlavě myšlenky uspořádat. Je to dáno samotnou podstatou myšlenky v tom, že je neuchopitelná. A umět se soustředit na konkrétní věc, umět ji v sobě ukotvit tak, abychom byli schopní s ní pracovat a přitom nás nijak neomezovala, je často obtížné.
A právě díky tomu, že tu myšlenku dáme na papír, pojmenujeme ji, můžeme ji dále rozvíjet. Můžeme jí dát nejen prostor, ale dokonce i čas. Pokud se nám neztratí v nepořádku jak vnějším, tak vnitřním, vždycky se k ní můžeme vrátit. Protože už víme, nejen že tam je, ale i kde je, víme jaké má jméno, víme jaký má tvar. To je vlastně velmi důležité. Tehdy se už svým způsobem myšlenka stává hmotou, se kterou se dá mnohem snáze pracovat.
Vždyť se podívejte jen na tyhle samotné řádky. Nejsou ničím jiným, než samotnou prací s myšlenkou, které dávám formu, nejen pro sebe, ale i pro vás, abychom s ní mohli dále pracovat.
Jistě, mnohdy je ona samotná forma nesourodá, nesmyslná, bez řádu. Samozřejmě. Je to jako s jakýmkoli jiným materiálem, který se snažíme opracovat tak, abychom viděli nejen tvar, ale chápali i význam.
A tím, že se nenecháme odradit prvotní neforemností, nesmyslností a budeme se učit, časem zjistíme, že i naše mysl bude získávat jasnější tvary, jasnější formu, jasnější srozumitelnost, která nám umožní ji vidět v dalších věcech, událostech, pocitech.
Nikdo z nás není dokonalým tvůrcem hned od počátku a mnohdy se z nás dokonalí tvůrci ani nestanou. To ale přece nevadí a hlavně to neznamená, že bychom neměli dělat to co nás baví, jen proto, že výsledek není v očích jiných perfektní.
Především jsou důležité naše vlastní pocity z toho, co děláme.
Ona všeobecnost, kterou jsem započal, není vlastně náhodou. Spousta lidí se k psaní neuchyluje jen proto, že si myslí že neumí psát. Koneckonců, ani já si to o sobě nemyslím. A navíc mé počátky byly doslova nečtitelné.
Přitom psaní považuji a doufám, že nejen já, jako jednu z nejlepších forem prací s myšlenkou, se slovy se svým vlastním vyjádřením se. Nejlépe sám k sobě. Můžeme si v hlavě být sami k sobě upřímní, ale napsat upřímnost sám k sobě tak, abychom ji i viděli, to je zcela něco jiného.
Ona práce na úrovni psaní upřímnosti k sobě samému umí být velmi emotivní. Umět si přiznat všechny naše vlastní přešlapy, vyjádřit k sobě všechny ty emoce, dalo by se říct chyby, křivdy, kterých jsme se kdy na někom dopustili. Umět vyjádřit všechny ty své pohledy na sebe sama, které jsme si uložili velmi hluboko. Ne, opravdu to není snadné.
Ale není o vlastní kritice, není o sebe shazování. Je to stále jen o upřímnosti k tomu, abychom ze sebe dokázali dostat ven všechno to, co jsme si v sobě nedokázali zpracovat, pochopit a především odpustit.
Můžeme v životě udělat spoustu chyb, ale tou největší je to, když všechno předešlé nepochopíme, proč jsme je udělali. Jinak je budeme dělat stále.
A ano, k tomu nám vypsání se sebe sama může velmi pomoci.
Pomoci nám pochopit nejen činy naše vlastní, ale právě díky nim se budeme učit chápat činy i těch dalších lidí. Činy, které nám velmi často umí ublížit.
Nebojme se psát sami sobě, nebojme se psát svým rodičům a sourozencům, jak je vidíme, jak jsme je jako děti viděli. Nebojme se napsat či spíše přiznat, co jsme jako děti, dospívající, možná i jako dospělí udělali proti jejich vůli, či jsme jim zatajili, nebo i lhali. Nebojme se napsat, kdy jsme naopak my měli pocit, že nám ubližují.
Nebojme se psaním zkusit pochopit rodiče proč se k nám kdy jak chovali. I oni byli kdysi také děti, děti, které měly své rodiče.
K automatickému psaní si mnozí často představují to, že vezmou tužku, vezmou papír, zavřou oči a nevědě kam, nevědě co, píší. Pravda, se zavřenýma očima by to šlo asi ztěžka, ale i tak je tam představa určitého tranzu.
Toto psaní už není ale terapií ve formě, kterou jsem se snažil představit.
Je to technika, kdy se z člověka stává tzv. medium, tedy prostředník pro někoho, kdo nám chce něco sdělit.
Ano, zde se již dostáváme do míst komunikace s entitami z jiných světů, do čehož můžeme zařadit i tzv. komunikaci s duchy zemřelých.
Nicméně i tehdy pisatel si je většinou vědom toho, co píše. Z vlastní zkušenosti jen můžu napsat to, že při takovém spojení nejenže o sobě víte, ale to, co píšete je vedeno vaší vlastní rukou, vaším vlastním vědomím. Všechno co píšete se vám v hlavě rodí jako nové myšlenky, slova. Stejně jako všechno co jsem doposud napsal.
Což samo o sobě je téma do jiné kategorie, jiného rozsahu. Protože nakolik jsme pak schopni říct, co všechno jsou naše myšlenky a co všechno jsou myšlenky někoho, kdo se s námi spojil nebo my se spojili s někým?
Ale tato myšlenka je spíše řečnická, než aby souvisela s tématem, o kterém jsem doposud psal.
I když vlastně ano.
Protože formu psaní, kterou teď zmiňuji známe jako tzv. chanelling. Forma, skrze kterou se mnozí snaží komunikovat s astrálními – vesmírnými entitami, mimozemšťany.
Ale v myšlence, kterou jsem nastínil, je patrné, že tato technika se může vlastně vymknout kontrole nad sebou samým. Tedy, tuto formu – chanelling – bych příliš neřadil do formy automatického psaní coby terapie.
A na závěr…
Všechno co si budete psát v rámci své vlastní terapie, samozřejmě můžete někomu sdělit, předat, ukázat, ale všechno je to především jen a jen o vás. Je to o vašem vlastním pochopení sebe samých a ne o tom, aby vás pochopili ti druzí. Což by mnohdy pochopit nemuseli. Mnoho takových psaní nebude zvláště příjemných, a mohlo by se stát, že by jste tím mohli spíše ublížit někomu, komu by jste to dali k přečtení.
Pokud by jste měli psanou formu na papíře, jistěže si ji můžete schovat, ale tím by jste opět jen schovávali to, co z vás mělo odejít. Ze všeho nejlepší je samotné psaní ještě chvíli nechat, pro vstřebání, dokončení procesů pochopení a odpuštění, případně k dalšímu rozvinutí. Ale nakonec….nakonec bude nejlepší to vše odevzdat zemi. Spálením, zakopáním, po vodě, po vzduchu….možná nejlíp všemi.