Přeji vám všem, kteří jste zavítali až sem, aby tahle cesta, na kterou jste v tuto chvíli vstoupili, byla příjemným odpočinkem a meditací. Začínat psát něco o sobě pro vás, je mnohdy náročnější úkol, než jít sám do svého vlastního nitra. Jmenuji se Milan Lunga, a tak jako již mnohého v této době, mě oslovilo duchovní pátrání po sobě samém, po bohu, víře, magii. Není snad obtížnějšího úkolu, než najít cesty k překonávání svých pastí ve formě strachů, nástrah, myšlenek. Snad díky jejich velké zátěži, „náhodným“ náhodám a z velké části dětským snílkovstvím, jsem pomalu dospíval, abych jednou sám otevřel bránu do zcela jiného světa. Do světa plného fantazie, zázraků, kouzel ale také nemilosrdných nepřátel, bestií, nekončících nočních můr. V tomto světě těmi největšími a nejsilnějšími nepřáteli, kteří nás vždy srazí na kolena, do bahnitých výmolů, těmi nočními můrami jsme my sami.
Snad jsme někdy přemýšleli, jaký by ten svět byl bez nás? Stejný jako s námi, protože každý živý tvor v tom světě zatížený svými myšlenkami má své démony, draky, zlé čaroděje, které musí porazit jen on sám. Ano, a do tohoto světa jsem se vydal. Spíše než s bezměrnou odvahou, tak s bezměrnou naivitou, fantazií, velkou touhou v očekávání, že se stane ze mě hrdina. Lovec draků, démonů. Nikdy by mě nenapadlo, že já budu ta kořist. Už ani nepočítám, kolikrát jsem se stal posedlým démony všelijakých tužeb a neřestí, kolikrát jsem upadl do moderních závislostí na technologii, kolikrát jsem se nechal zlákat životem ve virtuálním světě fantazie, kde jsem byl tím skutečným hrdinou. Nepočítám, kolikrát mě sežehnul dračí plamen žárlivostí, závistí, nepočítám, kolikrát jsem byl dračím ledovým dechem zamražen do studené bezduché flegmatické zombie.
Nepočítám, kolikrát jsem byl přáteli zachráněn
Hledal jsem moc, hledal jsem i boha, spásu, víru, lásku. Bylo toho tolik, co jsem hledal. Ale vždy, když jsem si myslel, že jsem na správné cestě, narazil jsem na bažiny depresí, na plameny zoufalství, na nekonečné pláně beznaděje. I když jsem si myslel, že již „něco“ umím, „něco“ znám, nebylo mi to všechno v těch chvílích vůbec k ničemu. Pak, po mnoha letech mi bylo řečeno: “ Hledej sám sebe. „. Hledat sám sebe v těch bažinách, plamenech a pláních byl velmi náročný úkol, který v téhle chvíli stále nekončí.
Nejsme v tomto světě totiž jen sami za sebe. Kdyby ano, naše hledání by vlastně bylo velice snadné, ale nemělo by tu hodnotu, kterou bychom dokázali přijmout, pochopit a ocenit.
V tomhle jsme totiž My, my všichni vzájemně se sebou žijící, my všichni hledající sami sebe, my všichni se svými příšerami. Někdo je silnější, někdo je jimi zcela poražen. A je to na nás samotných, zda jsme ochotni, schopni přijmout tento složitý úkol nalézání, pomoci nalézat, pomoci bojovat i jiným na jejich cestě. Protože tak pomáháme i sami sobě. Tím že pomáháme jiným v jejich boji, učíme se jak bojovat naše vlastní boje. Jak žít v míru.