Odin

Odin
Než psát o tom kdo je Odin je zde psaní toho co Odin vzkazuje…
Všechny dny a všechny noci mají svůj počátek a svůj konec.
Ale také mají svůj průběh, svou vlastní cestu, která je pro tu chvíli, kdy den či noc nastane, nejdůležitější.
Tam, kde nám počátek a konec denních období ukazuje zákonitost vlastního cyklu, cyklu toho, že nic netrvá věčně, ale přesto se děje neustále, průběh této cesty nám ukazuje nás.
Nás a všechno to čím procházíme. Cesta, kterou jdeme není cestou nástrah, trestů, odměn.
Není to jenom cesta našich vlastních činů a následků.
Je to cesta skrze nás.
Můžeme si říkat, že všechno máme ve svých rukou, ve svém myšlení, cítění.
Ve svém vlastním rozhodnutí.
Jenomže pokud nerozumíme sami sobě, pokud jsme nepochopili sami sebe a to proč děláme taková rozhodnutí jaká děláme, tak si opravdu můžeme pouze říkat, že osud máme ve svých rukou.
Je třeba se pro pochopení nejen vydat na cestu a kráčet po ní, je třeba nejen se tou cestou stát.
Je třeba jít pod povrch cesty a zjistit čím je tvořena.
Na cestu můžeme naskládat kameny z našich vlastních činů, z našich vlastních rozhodnutí.
A ta cesta může být rovná, hladká, bez překážek.
Ale víme, na jakých základech stojí?
Co se pod cestou skrývá?
Co my jsme sami pod tu cestu skryly?
A myslíme si, že to, co není vidět, na té cestě není?
Ne, není to na té cestě.
Je to pod ní, v jejích základech.
A jaké jsou základy, taková bude i cesta.
A já se pod tu cestu sebe samého vydal.
Vydal jsem se na ni skrze svou vlastní smrt.
Na smrti se nebojíme samotné smrti a toho co bude potom, na smrti se nejvíce bojíme umírání.
Umírání všeho, co nás tvoří.
Umírání všeho, na čem lpíme, všeho, čeho se nechceme vzdát.
A to dokonce i bolestí, samotných strachů, křivd, které jsme nestihli vrátit.
Které jsme nechtěli vrátit, pomstít, odpustit.
Protože se všechno to dobré i špatné stalo naší cestou, naším životem a my si na to zvykli.
Bojíme se tuto cestu opustit, protože ať je jaká chce, známe ji. My jsme tou cestou.
A čím více na ní lpíme, tím méně ji chceme opustit a tím více opouštění této cesty bolí.
Bolí opouštění sebe sama.
A já jsem zemřel.
Trpěl jsem na stromu světů za své lpění na tom, čím jsem, kým jsem, kam až jsem došel.
Ale věděl jsem, že to nemá význam, dokud nezemřu.
Dokud se nedostanu pod povrch sebe samého.
A má smrt mi nepřinesla jen poznání sebe, poznání run.
Má smrt to přinesla i vám.
Tedy nejen poznání tajemství run, které jsou poznání všeho, ale také možnost, aby i vy jste mohli skrze mé rozhodnutí zemřít poznat sami sebe.
Skrze mě, se mnou můžete projít smrtí do hlubin věčnosti, kde se zbavíte všeho, na čem lpíte.
Vydejte se se mnou na cestu šamanů, na cestu smrti a znovuzrození, na cestu poznání.
Nehledejte poznání vnějšího VŠEHO, nehledejte poznání vnitřního VŠEHO.
Staňte se tím. Buďte tou nekonečnou hlubinou, ve které se většinu svého času topíme a ztrácíme.
Nemusíte mít z toho strach, ale mějte odvahu.
Buďte skutečně rozhodnutí vstoupit na tuto cestu, protože vás změní.
Změní váš pohled na vše okolo vás, změní pohled na vás samotné.
Pohled, za který jsem obětoval své oko.
Oko, skrze které stále vidím vše, protože je ve všem, je vším.
Není jen v samotné hlubině poznání, stalo se hlubinou poznání.
A skrze můj pohled, skrze mé oko, skrze mou hlubinu můžete zřít tu vaši vlastní.
Vše, co se v ní skrývá, vše, co jste schovali, vše, čeho se bojíte.
Vše.
Vás.